Krkonoším jsme dlužili návštěvu již hodně dlouho a rozhodli jsme se ji splatit na podzimní prázdniny.
Strávili jsme dvě noci v polském městečku Karpacz, přímo pod Sněžkou, penzion Monali. Vyrazili jsme ve čtvrtek, po cestě se zastavili v Harrachově podívat se na Mumlavský vodopád. Na penzion jsme pak přijeli večer, bodrá paní nás ubytovala ve skromném, ale čistém pokoji. Hlavním důvodem, pro který jsme vybrali tento penzion, byl fotbálek a kulečník zdarma, což slibovalo a následně i opravdu doručilo solidní porci zábavy.
V pátek ráno jsem vyrazil si zaběhat, nicméně nezvyklý terénu a náročné geografii jsem nespokojen se svým výkonem tuto činnost předčasně ukončil a poslední asi kilometr do kopce jsem šel chůzí. Následně jsme šli prozkoumat město. Kačka důsledně prosazovala, abychom vyrazili na Sněžku – myslíme si totiž, že je to takhle (ukazuje ruku zlomenou do tvaru písmene L), a přitom to je asi takhle (ukazuje mnohem mírnější úhel). Na naše námitky, že je na to už pozdě (bylo 10 ráno), naznačovala, že jsme bábovky a že ona se toho rozhodně nebojí. Musela ale ustoupit a vyrazili jsme na průzkum města.
Procházka městem byla na celý den, ušli jsme asi 14km přes hory, přes lesy, přes město a potoky. Je to překvapivě rozlehlé město, nabízí ale krásná zákoutí, bezprostřední kontakt s přírodou a působivé výhledy.
Viděli jsme Dziki Wodospad, což je taková přepadová hráz, blízko níž jsou dinosauři a lanovka. Další zastávka nás nadchla víc. Moc dobré těstoviny v restauraci Sowica. Pokračovalo to procházkou kolem kostela Wang, což je severský kostel, který sem byl převezený v 19.století. Kačka u něj oceňovala především kočku v kostýmu žraloka, kterou spatřila v nedalekém obchodu se suvenýry. Slíbili jsme jí, že pokud s ní (s Kačkou) budeme spokojeni i v pátek, že se pro ni (pro kočku) před odjezdem zastavíme. A že ráno vyrazíme na Sněžku…
A opravdu jsme vyrazili. Auto jsme nechali přímo u stezky těsně před devátou hodinou ráno. Mělo se stmívat asi v půl páté, proto jsme si řekli, že v půl druhé se otáčíme, ať budeme kdekoli. Neměli jsme totiž čelovky a svítit si telefony by asi nebylo úplně bezpečné.
Celkově to bylo převýšení přes 1000m. Některé úseky byly opravdu strmé a v jednom z takových se stala nevídaná věc. Kačka nahlas pronesla, že jsme měli pravdu, že vylézt na Sněžku není legrace! Asi ve 12 jsme se doškrábali na hřeben na hranice s ČR. To byla asi polovina cesty a ten nejhorší, tedy nejprudší úsek jsme měli za sebou.
Po hřebenu to byla nejdřív docela pohodová cesta, pak se to ale opět začalo zdvihat a přidal se sníh. Místy to opravdu klouzalo, takže se nedalo jít moc rychle. Hodily by se nesmeky – především Poláci je tam hojně používali. Češi volili většinou lehčí výbavu – conversky a kraťasy, co by se asi tak nám mohlo stát..
Po překonání tohoto nejhoršího úseku už nás čekal jen jeden nejhorší úsek, kdy jsme se drápali po zasněženém svahu na silnici, ale i to jsme zvládli důstojně.
Na vrchol jsme vylezli těsně po 14.hodině, tedy lehce se skluzem. Nestrávili jsme tam tedy dlouho, ačkoli výhledy by si to zasloužily a vyrazili jsme dolů. Zvolili jsme cestu, která byla shora dobře vidět a vypadala bez sněhu.
Jenže nebyla. Toto byl další nejhorší úsek našeho putování. Slézali jsme po kluzkém sněhu, po úzké kamenité cestě plné překážek, z jedné strany ohraničené prudkým srázem. Bylo to opravdu náročné a velmi se nám ulevilo, když jsme se nezraněni dostali do údolí.
K autu jsme se dostali už potmě, měli jsme to s načasováním velmi těsné. Bohužel obchod s kočkou už byl zavřený, tak jsme vyrazili domů. Kačka ale byla statečná, očividně pyšná sama na sebe, že takto náročný výšlap zvládla. 16km cesta, 1km převýšení.
