Znělo to bláznivě – Koptovi a do Kalifornie? Ale máme na to neprůstřelný argument: proč ne? 🙂
Celé to začalo už 1.července. Museli jsme se přes noc dostat na letiště ve Vídni. Vyrazili jsme v půl desáté večer, měli jsme spoustu času – odlet byl v 7:40. Cesta autem byla neuvěřitelně klidná, téměř nulový provoz. S dlouhou přestávkou na schrupnuti jsme dorazili na Schwechat ve 4:00.
Díky naší brilantní finanční gramotnosti jsme objednali venkovní parkoviště, čímž jsem ušetřili asi tisícovku a za dvě tisícovky jsme koupili plachtu proti kroupám, která nahradila střechu. Na nás si jen tak někdo nepřijde!
Let do Londýna byl klidný, s drobným zpožděním, na Heathrow jsme měli asi hodinu času, abychom se dostali k letadlu do San Francisca. Kdo zná Heathrow (my to nebyli), tak ví, že to může být celkem štreka. Dlouhé usilovné pochody, urychlené občasným travelátorem, security, dlouhá jízda busem a krátká jízda vlakem. Tu hodinu to přes svižný pohyb opravdu zabralo.
Náš přípojný let nebyl jediný se zpožděním, tak se naštěstí letadlo do San Francisca rozhodlo, že odletí o půl hodiny později. V patrovém Airbusu A380 jsme měli pečlivě vybraná sedadla na půdě hned před záchody. Místa to byla opravdu vynikající. Nikdo nám nekopal do sedaček (my jsme naopak mohli kopat do těch před námi), pod okýnkem byl dodatečný úložný prostor a mohli jsme si trochu položit opěradlo, aniž by hrozilo, že nám bude někdo hledět do temene. Cesta byla dlouhá, jídlo vynikající a když jsem se na základě Kačenčiny prosby ptal letuščího samce, zda si jednu deku můžeme nechat, odpověděl, že když nic neuvidí, tak se nic nestalo.
Na letišti v San Franciscu jsme čekali, že budeme koukat, jak je všechno americké, místo toho to ale vypadalo jako na letišti. Pohovor s imigračním úředníkem byl bez problémů. Vylosovali jsme si hispánce, a někdo takový nás tu přece nebude dusit. Překvapil nás, když nám odebíral otisky. Perfektní češtinou řekl: „Palec.“. Obdivně jsem se na něj podíval a zeptal se, jestli umí česky. „Ne, jenom palec.“, přiznal se. V půjčovně aut šlo všechno hladce. Chlápek, co nám ukazoval auta, ocenil, že jsem ho upozornil na rozepnutý poklopec a doporučil nám stříbrný Nissan Altima. Ten nás dovezl za tři čtvrtě hodiny na motel.
První ubytování byl motel Pacific Heights v Union Street. Skromný, ale pohodlný a příjemný. Hlavně poloha je super – asi 2km k Fisherman’s Wharf.
Rozhodli jsme se ještě před spaním projít po okolí. Šli jsme kolem klikaté Lombard Street (co na tom všichni vidí – vždyť je to jen úzká klikatá cesta – úplně jako v Krumlově). Viděli jsme starý Cable Car – ikonickou lanovku i její točnu, kde pracovníci otáčejí vozy ručně.
U pobřeží jsme dohlédli na Alcatraz, nadšeně jsme pozorovali lachtany, jak se povalují na molech a hýkají a prošli se kolem stánků s jídlem a jinými nesmysly. Kačka umírala hladem, tak obdržela mac&cheese, ale i když jí chutnaly, domácí jsou prý lepší 🙂. Přes hory a doly (ty kopce jsou tu opravdu výživné) jsme se dostali zpátky do motelu, kde jsme v rekordním čase usnuli jako špalky.
Byl to zatím náš nejdelší den – letem na západ jsme si ho prodloužili o 9 hodin, ale všichni jsme ho zvládli a už se těšíme na další.
Den druhý – zmrtvýchvstání
Spánek byl velmi občerstvující. Po probuzení jsme shledali, že naše tělesné a duševní schopnosti se už blíží lidskému průměru. Dali jsme dohromady hrubý plán dne a po snídani se vydali do prvního cíle – do obchodu.
Když jsme doma Kačku varovali, že bude potřeba hodně sebekontroly, nemohla tušit, jakou jsme měli pravdu. V Targetu jsme studovali regály s očima navrch hlavy až se peněženka začala nervózně rosit. Velikostně to nijak ohromný obchod nebyl, ale množství zboží a hlavně jeho přitažlivost byla na jiné úrovni.
Nakoupili jsme věci k obědu a kapesníky a strávili tam asi dvě hodiny. Moment, řekl jsem kapesníky? Beru zpět, ty jsme nekoupili. A víte proč? Důvod je jednoduchý: v obchodě, kde prodávají stroj na točenou zmrzlinu a fixu identifikující se jako prášek na praní, prostě kapesníky neprodávají! To nás dostalo. Když jsem se po nich ptal obsluhy, vysvětlila mi, že opravdu nejsou. Že prý na Filipínách je mají všude, ale v Kalifornii je zázrak je najít.
Na motelu jsme spořádali lasagne, Kačka zkušeně umožnila vyzkoušet ‚prací fixu‘ tím, že si pokydala tričko a vyrazili jsme na další etapu.
Golden Gate bridge. To je ta největší ikona zvěčněná na milionech fotografií, filmů, reklam a firemních log. Most byl v mlze, což je v tomto období prý úplně běžné a vidět ho v létě celý chce velkou dávku štěstí. Cesta přes něj byla působivá. Když jsme loni přejeli Bospor, tamní most byl rozhodně větší. Ale tohle je silnější zážitek – jako ve filmu. Máte pocit, že když se kouknete do zrcátek, uvidíte titulky se jménem režiséra.
Zaparkovat na vyhlídkách není snadné, aut je tam opravdu požehnaně, ale když netrváte na místě co nejblíž vyhlídce, dá se plácek najít. Venku byl zvláštní vzduch. Vlhký a teplý, ale s velmi silným studeným a ostrým větrem. Vidíte lidi v tričku i lidi v péřovce. Obojí se dá pochopit. Cestou podél silnice jsme se asi po kilometru (můžeme říkat slovo kilometr, když jsme v Americe?) dostali k vyhlídkám, odkud byl majestátní pohled na most a město za ním. Ano, výhled částečně zakrytý mlhou, ale to nevadilo – pohled to byl úžasný.
Cestou zpátky do města jsme se stavili v Golden Gate parku. Park větší, než Central Park v New Yorku nás lákal zejména bustou Tomáše Garrigue Masaryka. Vedle ní je rozsáhlá růžová zahrada, opravdu obrovské množství různých druhů růží. Nám se líbila Floribunda. Praštěné jméno, ale pěkná květina.
Pak jsme už nechali vůz v motelu a vydali se dál bez něj.
A byla to cesta do budoucnosti. Objednali jsme si Waymo – taxi bez řidiče. Jezdí jich po San Franciscu hodně a už z venku je zvláštní pocit vidět auta, kde za volantem nikdo nesedí. Zkušenost zevnitř byla úžasná. Na obrazovce vidíte všechno, co vidí auto – jak rozpoznává chodce, cyklisty, auta, stromy a dokonce vidí, kdo kam bliká. Jízda byla skutečně plynulá a bylo ohromující sledovat, jak auto s naprostým klidem zvládá i nečekané situace. Někdo mu vjede do cesty? Bezpečně přibrzdí. Někdo otevře dveře auta zaparkovaného u silnice? V klidu přibrzdí, počká, až v levém pruhu bude volno a překážku objede. Blíží se k semaforu a blikne oranžová? Zrychlí, aby ještě stihnul křižovatkou projet a nemusel prudce brzdit. Očividně s tím mají běžné taxíky problém, na autech od Lyftu jsme viděli reklamní slogan: ‚Auto s řidičem a se vším‘ – asi kdyby někdo toužil radši jet s nervózním taxikářem a přiučit se anglické nebo španělské nadávky. Těch samoříditelných je ale po ulicích vidět mnohem víc. A my se tomu nedivíme.
Dorazili jsme k Painted Ladies – další ‚must see‘ památce San Francisca. Tady jsme si uvědomili, proč jsou Američané celí vyndaní, když přijedou do Evropy. V San Franciscu je tohle ikonická památka, u nás by to byla taková hezčí řadovka. Dvě tři fotky a můžete dál. Měli jsme štěstí, že jsme se narodili v Evropě. Architektura nás spojuje s celou naší bohatou historií. Tady moc není, s čím spojovat.
Objednali jsme si další Waymo a sjeli k pobřeží. Poprvé v životě jsme se dotkli Tichého oceánu. Tedy dvě třetiny z nás. Maminka ve dvou mikinách měla co dělat, aby nezahynula mrazem a představa, že by si namočila odumřelé končetiny byla opravdu absurdní.
Následoval už jen nákup večeře a procházka domů. Zítra má Amerika narozeniny. Významné kulatiny – bude jí 250 let. Tak jsme zvědaví, jak to oslaví a jestli jí nebude vadit, že jsme jí nepřivezli žádný dárek.
Den třetí – miliony vyhozené do vzduchu
Čtvrtého července jsme zahájili výletem do Silicon Valley. Necelá hodina cesty nás přivedla k návštěvnickému centru Googlu. Obrovský kampus určený pro šlechtu jednadvacátého století je velmi příjemné místo. Krásné parčíky, zajímavé budovy, umělecké instalace.
Jestlipak tohle místo někdy dopadne jako velké evropské průmyslové továrny? Opuštěné a nahrazené konkurencí odjinud..?
U vstupu do centra nám slečna obsáhle vysvětlila, kde co najdeme. Nebylo to úplně nutné – moc velké to nebylo. Prodejna suvenýrů s malým muzeem a kavárna s prostorem pro práci nebo relax.
Zajímavější to bylo venku. Parkem se proháněly veverky v obrovském množství, viděli jsme velké motýly, vážky a dokonce kolibříky!
Cestou zpátky jsme se zastavili ve Walmartu, který nám přišel sympatičtější, než Target. Výběrem, ale hlavně cenami. Kačka si vybrala vysněnou lahev na pití a Lenka zase nenašla bundu.
Nechali jsme auto v motelu a vydali se opět do města, tentokrát východním směrem. Je zajímavé, jak rychle se tu mění klima, když se přesunujete. V Silicon Valley bylo krásně, příjemná teplota a sluníčko; v San Franciscu bylo o poznání chladněji, větrno a pod mrakem. Ono to tak je i v rámci města – na druhé straně bloku může být podstatně jiné počasí, takže se buď oblékáte nebo svlékáte, podle toho, jakým směrem jdete.
Dali jsme si jidlo v Mr. Charlie’s – veganském fastfoodu. Velmi zajímavá výzdoba, vtipné menu, ale trochu zanedbaný interiér. Dali jsme si bezmasé burgery, bezmasé hranolky a bezmasé limonády. Burgery byly výborné, hranolky taky, ale limonády z postmixu chutnaly jako voda z bazénu. Byly cítit silně po chloru, nevím, jestli z místní vody, nebo jestli to dodatečně přidávají. Já si tradičně kydnul omáčku do rozkroku – byla to trefa přesně doprostřed terče. V téhle disciplíně jsem nepřekonatelný. Pohotová maminka ihned nabídla vlhčený ubrousek, což jsem při představě výsledku nejdřív odmítnul, ale nakonec jsem si jím pod stolem choulostivé partie vydrbal. Mezi ty exoty venku tohle v pohodě zapadne. Veganská zmrzlina jako dezert měla být malou sladkou tečkou, ale velikostí spíš připomínala vykřičník. Byla moc dobrá, ale najedení jsme byli důkladně. Aby taky ne, za 70 dolarů!
Pokračovali jsme do finanční čtvrti mezi mrakodrapy. Bohužel byla sobota, tudíž veřejné prostory na terasách výškových budov byly zavřené, tak jsme se alespoň prošli Salesforce parkem. To je docela velký park, skoro botanická zahrada, na střeše kancelářské budovy. Zajímavé rostliny a stromy žijí v betonovém lese mrakodrapů a vrací návštěvníky trochu k přírodě.
Nábřeží bylo plné stolků, které za pomoci hispánců produkovaly lákavé a voňavé hotdogy. Davy lidí ozdobené oděvy a doplňky s americkými motivy dávaly tušit, že dnešek je výjimečný den. Na mole 39 jsme zapluli do obchodu se suvenýry a šokovalo nás, jak je tam oblečení na americké poměry levné. A dokonce měli i péřové bundy! Jenže maminka svůj teplotní nedostatek vyřešila novou mikinou. Je to chytřejší – když si totiž vezmete dvě až tři mikiny, můžete vrstvy podle potřeby odkládat a přidávat.
Večeři jsme si dali na pokoji. Na cestu tam jsme si objednali Waymo, ale zrušili jsme ho, protože čekání bylo na půl hodiny a to byla doba, za kterou to zhruba dojdeme pěšky. Doprava začala povážlivě houstnout. Všichni se těšili na večerní ohňostroj, výjimečně vypouštěný z Golden Gate bridge. Tohle výročí berou Američané vážně.
Zpátky k pobřeží jsme se vydali před osmou a zařadili se do veletoku lidí. Bylo jich neskutečné množství. Pobřeží je ale velmi prostorově štědré, takže s místem na pozorování ohňostroje nebyla potíž.
Pár metrů nad mostovkou se vznášel hustý oblak mlhy, tak jsme byli zvědaví, jak to bude vypadat. A bylo to majestátní. Ohňostroj se vypouštěl po celé délce mostu. Červené a bílé pruhy světlic letěly vzhůru, doplňovaly je vybuchující modrobílé hvězdy a další působivé obrazce. Tedy – takhle si aspoň představuju, že to bylo zamýšleno. Ve skutečnosti bylo vidět jen těch pár metrů světýlek a zbytek zmizel v mlze. Byl to největší a nejpůsobivější ohňostroj, který jsme kdy v životě měli šanci nevidět. Padesát milionů dolarů doslova vyhozených do vzduchu. Ale bylo hezké být alespoň součástí té oslavy.
Po cestě zpátky jsme se zase začlenili do obrovského davu a za kakofonie petard a klaksonů kolabující dopravy jsme dorazili na motel.
Den čtvrtý – adios
V dalších dnech nás čekaly přesuny a pobyty jen na přespání, takže jsme si chtěli vyprázdnit tašku se špinavým prádlem. Skočili jsme do prádelny o dva bloky níž a učili se, jak to v ‚laundromatech‘ chodí. Jelikož jsme nedisponovali pracím práškem, chtěli jsme si ho zajistit na místě v automatu. Ten byl ale jen na cash a rozměnit stodolarovku byl neřešitelný problém. Meníčka uměla maximálně dvacky a ve vedlejším obchodě se prodavač div ne pokřižoval, že prý dneska hotové nikdo neplatí a je ráno, takže na rozměnění nemá.
V prádelně jsme odchytli mladou slečnu, o které jsem si myslel, že je zaměstnanec, protože tam nosila prádlo. Jenže jsem jelito a nedošlo mi, že jsem v samoobslužné prádelně a prádlo tam nosí každý. Slečně to ale vůbec nevadilo. Když jsem jí převyprávěl náš srdceryvný příběh, neváhala, skočila k sobě do bytu a přinesla nám vlastní detergent.
Vyprání i vysušení prádla zabralo celkem hodinu, během které se s námi dal do řeči postarší sympatický pán, který znal Českou republiku, Prahu, Budvar a v osmdesátých letech byl na vojenské základně v Bavorsku. Doporučil nám, kam se podívat v Yosemitském parku, a zdůraznil, ať si příště na Yosemity rezervujeme víc času. Znamenám si.
Po obědě (burrito z Walmartu za dolar! ) jsme si objednali Waymo a jeli do Exploratoria. To je interaktivní muzeum, které v Plzni známe jako Techmania. Tady je ale větší a dražší. Některé exponáty jsou podobné těm, co známe z Techmanie, některé nám byly dosud neznámé. Všechny exponáty fungovaly a děti i dospělí se tu mohou hodiny výborně bavit. Ohromující optické klamy, hranice lidského vnímání, průzkum vesmíru i hrátky s fyzikální zákony. Jsou tu i obrovské dílny vybavené čímkoli, co je k čemukoli potřeba. Stojí za zmínku, že Exploratorium založil v roce 1960 Frank Oppenheimer, bratr slavného Roberta Oppenheimera.
Ani jsme se nenadáli a už jsme museli ven, když v pět hodin končila otevírací doba. Strávili jsme tu tři hodiny.
Procházeli jsme nábřežím posypaným Mexičany ve fotbalových dresech a konečně se nám podařilo rozměnit stovku zakoupením hotdogu, jenž měla Kačka vysněný. Spořádala tu bestii celou. Na silnici se pyšně předváděla auta hlasitou (opravdu HLASITOU) mexickou hudbou a zeleno bílo červenou výzdobou. Zrovna se hrálo osmifinále mistrovství světa ve fotbale – domácí Mexiko proti Anglii. Na mole 39 byla velkoplošná obrazovka, kterou obklopoval organismus složený z Mexičanů, jenž se pohupoval, poskakoval a zpíval chorály. Mexiko prohrálo 2:3. Konci zápasu jsme už svědky nebyli, takže nevíme, jestli molo stále stojí. To zjistíme až náš poslední den před odletem, kdy se ještě na skok do San Francisca podíváme.
Pak už jsme jen zevlovali kolem výloh, které nás nezřídka vtáhly dovnitř a mířili na konečnou lanovky, aby nás vytáhla na kopec blíž k motelu. Nevypadalo to, že je ještě v provozu, tak jsme došli na pokoj pěšky, slupli večeři a zabalili, jelikož zítra brzo ráno nás čeká první větší přesun.
Den pátý – první přesun
San Francisco plakalo, když jsme ho opouštěli. Po pár mílích se ale nebe rozjasnilo a zbytek cesty už byl slunečný.
Měli jsme před sebou necelých 400mil k dalšímu motelu a po cestě jsme plánovali nakouknout do Yosemitského národního parku. Cesta poklidně ubíhala, kolem se pomalu měnily kulisy a auta kolem nás připomínala rekvizity z filmů. Elektromobily ze sci-fi, naleštěné kamiony, sporťáky a obrovské pickupy z road-movies a detektivek, ale také polorozpadlé vraky z apokalyptických snímků. Občas je ku podivu, s čím Američané jezdí – chybějící blatník nebo obrovský kráter z boku jsou celkem běžným výjevem. Prostě svoboda.
Pohyb aut na dálnici je taky o dost jiný, než známe z domova. Všichni si v klidu jedou tam, kde zrovna jsou – nikdo se nehrne do pravého pruhu, aby nepřekážel. Předjíždění zprava je celkem běžné a nikoho nevzrušuje. Ale moc rychle se nejezdí. Se svými tempomatovými 120km/h, tedy asi 70mil za hodinu jsme byli rozhodně mezi rychlejšími. Kamiony tu nemají omezovač rychlosti, takže se vám klidně může stát, že si jedete 110km/h a předjíždí vás osmikolový kolos.
Zajímavé pravidlo jsou křižovatky bez semaforů, kde je většinou stopka na každé straně a pravidlo je jednoduché – kdo dřív přijde, ten dřív jede. Tedy – vždycky se zastavíte a pokud se nikdo nezastavil dřív, můžete jet.
Co se mi naopak velmi líbilo, je odbočení vpravo na červené. Když máte na semaforu červenou a odbočujete doprava, stačí, když se zastavíte a pokud v zeleném směru nejede nic, můžete jet bez ohledu na barvu na vašem semaforu.
V městečku Merced jsme se zastavili v In-N-Out – oblíbeném fast foodu. A my si ho hned oblíbili taky. Jednoduchá nabídka – jen tři druhy burgerů a hranolky, vše přitom poctivě udělané a moc chutné. Výborně vyřešený je ledový čaj, Kaččin oblíbený nápoj. Načepujete si obyčejný černý čaj a pak si doplníte podle sebe cukr a čerstvé citrony.
Odsud už se pak cesta začala kroutit při stoupání do hor. Při vjezdu do parku jsme koupili za 250 dolarů roční vstupenku do všech národních parků a pomalu začali obdivovat přírodu kolem.
Yosemity vypadají jako kdyby Šumava a Alpy měly dítě a to je o hlavu přerostlo. Husté lesy, ale i dramatické skály. Malebné potůčky, ale i mohutné vodopády.
Americké pojetí národních parků je dost odlišné od toho našeho. Jsou tu rezorty, atrakce, obchody a záchody. Kdo chce, může si park prostě jen projet autem, občas se zastavit na četných parkovištích, udělat si fotky a za půl hodiny má návštěvu z krku. Jsou tu samozřejmě i stezky, od krátkých a pohodlných, až po ty náročnější.
My se vydali krátkou a pohodlnou cestou k vodopádu Bridalveil. Voda tu padá z obrovské výšky a dole je možnost se v potoce vycachtat. To velmi ocenila Kačka – potoky a kameny jsou prostě ten nejlepší akvapark.
Pak jsme se vydali na Glacier point, což nám včera doporučil pán z prádelny. A my mu za to jsme vděční, protože výhled odtamtud byl hotové umělecké dílo. Chvílemi jsme byli na pochybách, jestli je to opravdu skutečná krajina, zda nejde o kvalitně vyrobené kulisy, které nás měly nalákat, ohromit a přinutit zastavit se v tamním obchodě se suvenýry.
Pohled do údolí byl opravdu neskutečný. Přemýšlím, jak to popsat, ale tohle prostě nezvládnu. Jakákoli slova nebo přirovnání nejsou dostatečná. Ani fotky to nevystihnou. To se prostě musí vidět. Tak jen heslovitě – skály, klikatá řeka, vodopády, lesy.
Už se připozdívalo a nás ještě čekala cesta do postelí. Ty se nacházely v městečku Visalia, asi tři hodiny od parku. Zastavili jsme se ještě ve Walmartu – to je totiž náš nový oblíbený obchod. Najdete tu cokoli, co vás napadne i nenapadne. Od televizí přes kočárky až po oloupaná vajíčka natvrdo.
Ubytovali jsme se v Motelu 6 ve Visalii. To je řetězec motelů po celých státech. Bylo to takové sterilní, hlučná klimatizace, za oknem svištící dálnice, ale na přespání to stačí. Je tu taky podstatně tepleji, než v San Franciscu. Zatímco tam bylo ráno kolem 60 stupňů, tady bylo ještě večer devadesát. No jo, já taky nevím, kolik je to Celsiusů, ale příjemná teplota je mezi 70 a 80.
A teď už spát. Zítra nás čekají největší stromy na světě.
Den šestý – dřevo
Před návštěvou Sequoia parku jsme bohužel nepotkali žádného kouzelného dědečka z prádelny, který by nám doporučil kam se podívat. Museli jsme tedy vymyslet plán sami. Nebylo to složité. Parkem vede jedna hlavní silnice a ty největší sekvoje jsou soustředěné v oblasti, která se dá za dvě hodinky projít. Nám to zabralo tři, jelikož naše sedínky a zadní packy, zejména ty nejmladší z našich šesti nohou, byly po cestě rozsezené a do pohybu se jim moc nechtělo. Počasí bylo fajn. Ve stínu stromů bylo příjemných 72 stupňů.
Sequoia park je sám o sobě také nádherné místo. Obrovské zalesněné kopce s hlubokými údolími otevíraly pohledy k neuvěření.
Procházka mezi sekvojemi je nenáročná, ačkoli někteří účastníci by se mnou nesouhlasili – nějaká stoupání tam jsou. Viděli jsme největší strom na světě – Strom generála Shermana, kde jsme si vystáli frontu na focení. Když nás požádal mladík ze skupiny před námi, jestli je nevyfotíme a následně nám to oplatil, trošku jsem se zastyděl. Udělal jsem jim jednu fotku, kdežto on nás pak fotil z různých úhlů, všemožně telefonem kroutil a plazil se po zemi, aby nám udělal co nejvíc různých snímků. Nejspíš nebyl přesvědčený o svých fotografických kvalitách a chtěl to dohnat kvantitou, řekl bych.
Sekvoje jsou úžasná stvoření. Sice jsme tak nějak čekali, že nás velikostí ohromí ještě víc, ale to je možná tím jak nádherná je okolní krajina a člověk očekává, že ty známí giganti ho posadí na zadek. Ne, nebyli jsme zklamaní. Jen člověk čeká šok a místo toho cítí spíš pokoru, klid a respekt před velikány, kteří tu stojí už tisíce let. Ty nejstarší tu rostou přes třicet století! Jsou také hodně ohořelé. Časté lesní požáry na nich nechávají větší nebo menší stopy.
Na to, jak jsou ty stromy obrovské, mají docela malé šišky. Pár jsme jich sesbírali, zastavili se pro suvenýry a sjížděli jsme dolů do údolí. Na horských cestách tu mají časté takzvané turnouty, kde pomalá vozidla uhnou a nechají kolonu za sebou projet. Je to šikovné a docela to funguje – většina pomalejších uhýbá. I my jednou uhnuli. 🙂
Vrátili jsme se do Visalie, najedli jsme se v In-N-Out a mířili k Bakersfieldu, našemu dalšímu nocovišti. K tomu bylo potřeba překonat křižovatku Walnut Avenue a Demaree Street. Odbočovali jsme na ní doleva, neviděl jsem odbočovací pruh, tak jsem si prostě stoupnul vlevo a čekal, až na semaforu zmizí červená šipka. Vůbec se jí nechtělo. Místo toho kolem prosvištělo auto, jehož řidič nejspíš usnul na klaksonu. V zrcátku jsem viděl paní, která se pouštěla volantu za účelem dramatického máchání rukama a ze rtů jí šlo odezírat, jakými výrazy vyjadřuje nespokojenost s aktuální dopravní situací. Chtěl jsem mít tu křižovatku už za sebou. Když se tedy rozsvítila zelená a v protisměru nikdo nejel, nedbal jsem stále svítící červené šipky a odbočil jsem. Uf. Na oslavu tohoto úspěchu se za námi rozblikala modrá a červená světýlka a policista na motocyklu nás z reproduktoru žádal, ať zastavíme na parkovišti, aby nám pogratuloval.
Lenka chtěla iniciativně skočit do kufru pro doklady, což policista nehodlal tolerovat a křičel na ni, ať zůstane v autě. Když pak zjistil, že jsme z ciziny, ujišťoval nás, že nás nebude pokutovat, ale jen vzdělávat. Vysvětlil mi, co bylo na mém chování špatně a zářil nadšením, když jsme mu popisovali plán naší cesty. Prý jsme úplně první jedinci z České republiky, které v životě vidí. Vyřizování papírů mu chvíli zabralo, tak jsem se zatím díval na leteckých snímcích, jak ta křižovatka vypadá a musel jsem uznat, že jsem vážně dřevo. Odbočovací pruh tam samozřejmě byl, jen byl za bílou plnou čarou. Dělící čáry mezi jízdními směry jsou tu vždy žluté.
Policista nám vrátil doklady, předal nám diplom, opět nás ujistil, že to opravdu není pokuta – jen záznam – a popřál nám šťastnou cestu. Ještě jednou jsem se omluvil, řekl jsem mu, že už přesně vím, kde byla chyba (mezi mýma ušima). On na to, že kdyby řídil v Česku, tak taky nebude znát všechna pravidla. Když jsem ho pak přesvědčoval, že zrovna toto pravidlo je u nás stejné, nechtěl s námi už ztrácet čas, osedlal motorku a zmizel do západu slunce chytat další bandity.
Následovala už jen hodinová cesta do hotelu v Bakersfieldu. Ten je přímo u letiště, ale spalo se v něm příjemně. Kačce se líbil, protože prý má ráda procházení se hotelovými chodbami.
A zítra bude horko. Čeká nás přejezd do Nevady a Las Vegas.
Den sedmý – pouštíme se do pouště
Hotel v Bakersfieldu jsme měli se snídaní, na niž jsme se náležitě těšili. A bylo to… zajímavé. Vzali jsme si jednorázové papírové talíře, jednorázové plastové příbory, jednorázové plastové kelímky a počali to vše naplňovat a používat. Výběr nebyl přehnaně pestrý, ale bohatě to stačilo a pochutnali jsme si. Vyhodili jsme všechno jednorázové nádobí do koše a šli se sbalit. V souvislosti s tím, jak vypadala snídaně, působil dost směšně leták na hotelovém pokoji, který srdceryvně prosil, ať hotelu pomůžeme v jeho úsilí s omezováním plastového odpadu a chodíme si pro kafe k recepci místo abychom používali kelímky na pokoji. Cesta do Las Vegas je odsud na čtyři hodiny, tak jsme se rozhodli, že si to o tři prodloužíme a prohlédneme si Údolí smrtí.
Silnice z Bakersfieldu se líně plazila čím dál víc žíznivou krajinou. Ani jsme nezpozorovali hranice mezi Kalifornií a Nevadou, dalo se to ale poznat podle reklam. Místo poutačů na AI agenty nás nyní kolem silnice starostlivě a láskyplně hlídaly sympatické tváře právníků. Bavili jsme se sledováním rostoucích hodnot na ukazateli venkovní teploty. Klimatizované vozidlo začalo tvrdit, že venku je už sto stupňů. Celsius by řekl 38.
Na benzínce v Stovepipe Wells jsme dotankovali, omrkli pestrou nabídku suvenýrů a zakoupili vodu. Pro našince je matoucí, že pistole s benzinem jsou tu černé, kdežto diesel má zelenou barvu. Je třeba se soustředit a pokaždé mě zaskočilo, že benzín neteče hned, ale musí se chvíli mačkat různá tlačítka, věšet pistoli zpátky, nadávat, klít a zoufat a teprve poté se pistole smiluje a začne vypouštět vzácnou tekutinu. Vedro už bylo spalující a proto přišlo velmi vhod mlžítko, které osvěžovalo při pohybu okolo obchodu. Oceňoval je i párek vran, které byly vzácnými exempláři živočichů v této oblasti. Jinak jsou tu jenom lidé, kteří jsou dost uhození na to, aby jeli do takové výhně jen tak na výlet.
Pod mlžítkem se s námi dal do řeči pán, který nás dle přízvuku odhadoval na Poláky. Jeho žena je prý totiž z Krakova. Když se tedy vynořila z toalety, popřál jsem ji dzień dobry a vyrazili jsme do Furnace Creek. Cestou teploměr ukazoval i 122°F, což je 50°C. Bylo vidět, jak to už příroda pomalu vzdává, keře byl čím dál vzácnější a nakonec převládala krajina jako z Hvězdných Válek. Ty se tu mimochodem také natáčely.
Furnace Creek je taková oáza s návštěvnickým centrem, hotelem a rezortem. Mimo auto jsme strávili v té nehostinné poušti asi hodinu, z čehož asi 3 minuty byl přechod do vychlazeného obchodu se suvenýry a 57 minut pobyt v něm.
Dospělá část našeho družstva se ještě po cestě vydala na náročnou 200m túru na vyhlídku Zabriskie Point. Krajina je tu opravdu ohromující. Vidět tu obnaženou krásu naší planety je více než působivé a rozhodně to stálo za zajížďku.
Ve městě Pahrump jsme se stavili na večeři v Denny’s. Je to klasický americký diner se štědrou nabídkou, která je tematicky doplněna o vyžilou servírku, jež předstírá úsměv už spíš jen ze zvyku a je cítit touhou po penzi, jenže si ji ještě nemůže dovolit. Čekání občas trvalo na náš vkus dlouho, nakonec jsme se však najedli. Žádná gurmánská extáze to nebyla, ale jíst se to dalo a drahé to bylo jen přiměřeně. Zaplatit a šup zpátky do auta.
Obloha před námi již začala tmavnout a v zrcátkách se odehrával divoký západ slunce. Když opona spadla úplně, objevily se před námi milióny hvězd. Jenomže nebyly na nebi. Tady jsou hvězdy v údolí. Tohle už je totiž Las Vegas. V centru se nám nedařilo zavřít údivem ústa. Kačka řičela nadšením a hlásila nám každý okamžik, kdy zahlédla Sphere.
Zaparkovali jsme v garáži u hotelu Sahara a šli se do něj ubytovat. Už na recepci jsme cítili, že tohle není naše přirozené prostředí. Ačkoli tu nebyli jen luxusně vypadající lidé, přesto nám okázalost hotelu připadala nemístná. Vybrali jsme pokoj v 26. patře s dechberoucím výhledem na zářící světla velkoměsta skrz okno přes celou stěnu.
Když jsme pak s Kačkou vyzvedli zbytek zavazadel v autě, cítili jsme, že zejména igelitka s obrázkem mléka a salámu a nápisem ‚Potraviny‘ bude decentně kontrastovat s naleštěným prostředím hotelového lobby. Igelitka se pyšně nesla, špinavé boty z ní vykukovaly ven a zíraly na skupinky blyštivě oblečených a načesaných snobů. Takováhle scéna tu určitě každý den k vidění není.
Den osmý – dívání
Dobré ráno, Las Vegas. Máme hlad, co nám nabídneš? K snídani jsme měli několik možností, všechny lákavé. Zvítězilo Zeffer’s Cafe přímo v hotelu. Hotely tu jsou taková městečka, rezorty, nebo jak to nazvat. Prostě kdokoli může do hotelu vejít a procházet se uvnitř mezi obchody, restauracemi, zajít do kasina nebo v našem hotelu i do bazénu.
Dali jsme si každý jiný french toast a navrch jednu palačinku. Byly to obrovské porce se šíleným množstvím cukru a kdyby to někomu snad bylo málo, dostali jsme navíc asi 400 malých marmelád a každý svůj půlkilový žejdlík javorového sirupu. Náš stůl by dokázal pokrýt kalorický příjem Lesotha na týden. Bylo to tak dobré, až to dobré nebylo a cítili jsme se plní až do večera.
Co se pak dalo dělat jiného, než hrdě vystavit nově nabyté tukové polštáře u bazénu? Zabrali jsme nejdřív lehátka, později pohodlný gauč. Kačka velmi toužila po příplatkových lehátcích s přístřeškem přímo v bazénu – rovnou ve vodě. Když jsme zjistili cenu, i ona uznala, že je poněkud ustřelená. Dvě stě dolarů jsme vážně neodhadovali. Malý bazén se slanou vodou, ideální teplotu a ideální hloubkou obsahoval snesitelné množství lidí. Dalo se z něj sledovat několik velkoplošných obrazovek, z nichž ta největší, rozložená přes celou stěnu budovy, má na délku sedmdesát metrů a na výšku zabírá přes dvě poschodí. Je rozdělená na devět menších, které byly každá naladěná na jiný sportovní kanál. Zrovna ten den vyhrály Linda Nosková a Karolina Muchová každá svoje semifinále ve Wimbledonu a rozhodlo se o unikátním čistě českém finále. Na velkém plátně se tedy na různých kanálech střídaly české vlajky a česká radost. Hezké.
Po relaxu bylo načase vydat se do světa. Objednali jsme Zoox, další druh samoříditelných taxíků, abychom ho mohli srovnat s Waymo. Zoox má pevně dané stanice, neumí zastavit kdekoli, jako Waymo. Museli jsme popojít k vedlejšímu hotelu. To není jednoduché – Vegas vážně není pro chodce. Chodníky zničehonic končí, přechody jsou vzácné a na každém z nich musíte žadonit tlačítkem, aby vás semafory pustily na druhou stranu. Možná je to ale jen o našem zvyku chodit venku. Tady se spíš počítá s tím, že když už chodíte, přeskakujete z hotelu do hotelu a procházíte jejich obchody a restauracemi.
Zoox byl jiný zážitek, než Waymo. Je to už plnokrevné sci-fi vozítko bez volantu, taková pojízdná budka pro čtyři cestující, kteří uvnitř sedí proti sobě. První jízda byla zdarma. Hezké.
Ocitli jsme se u MGM, kde je pohádkový zámek a popošli přes New York se sochou svobody do Paříže s Eiffelovkou. Je to celé bizarní, praštěné, zbytečné, okázalé. Tento zábavní park, co se schovává za označení „město“ je arogantně vztyčeným prostředníčkem uprostřed pouště. Vysmívá se přírodě, uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. Je to nejdál, co jsme se jako lidstvo dostali z našich pout s přírodou.
Chodit v tom vedru se moc nedá, tak člověk vezme zavděk příjemným osvěžením v klimatizovaných obchodech. Tam se už regály postarají o usrknutí části finančních prostředků z vaší peněženky. Je to chytře vymyšlené.
Žasli jsme nad patrovým obchodem s Reese’s a pak jsme strávili hodinu v obchodě s m&m’s. Čtyři patra s neskutečným množstvím věcí s lentilkovým motivem. Oblečení, kraviny, lentilky, kraviny, doplňky, kraviny .. co si ti lidé nevymyslí?
Pomalu jsme došli ke Sphere, což byla třešnička na dortu našeho pobytu ve Vegas. Nebylo to jednoduché – opět jsme ze zvyku nešli rezortem, ale pokoušeli se ke kouli dostat po chodnících a to byl opravdu navigační oříšek.
Sphere je ohromující. Už z dálky přitahuje pozornost jako máloco kolem a to je v Las Vegas co říct. Nápadité obrazce, scény, reklamy a smajlíci vypadají na kulaté obrazovce magicky přitažlivě. Hezké.
Uvnitř Sphere jsme museli projít sekuritou, vylít veškeré pití, schovat batoh do boxu za deset dolarů a především vyhodit nůž, který s sebou neustále nosím. To mě dost mrzelo, ale Kačku to sebralo mnohem víc, docela jí to zkazilo večer.
Samotné představení byl Čaroděj ze země Oz. A vidět film všude kolem sebe na největší obrazovce světa nás opravdu vtáhlo do děje. Měli jsme pocit, že letáme ve scénách, že jsme součástí příběhu. Očima nepřehlédnete celou obrazovku, takže se můžete kdykoli kouknout nad sebe na nebe, případně se rozhlížet po místnosti. Je to ohromující. A když se s námi ve scéně s tornádem začala klepat sedadla a foukal kolem nás vítr, měli jsme opravdu pocit, že jsme uprostřed bouře. Při třesení jabloní na Kačku spadlo jablíčko, které nejdřív pohotově uloupila paní za námi, ihned ho ale Kačce předala, aby ji nikdo neobvinil z loupežného přepadení nezletilé. Byl to silný zážitek a rozhodně to stálo za shlédnutí. Hezké.
Cestou zpátky už byla tma, takže Sphere vypadala zvenku ještě působivěji. Bylo příjemných 38 stupňů Celsia, tak jsme se prošli k zastávce monorailu a nechali se jím odvézt na hotel. Monorail možná ohromoval návštěvníky před dvaceti lety, dnes už ale působí skoro až zastarale.
My už ale jdeme spát, opět se nám nepodařilo prožít relaxační den, opět jdeme do postelí utahaní jako koťata.
Den devátý – goodbye, Las Vegas
V pátek jsme měli v plánu dopoledne strávit ve Vegas, pak popojet čtyři hodiny ke Grand Canyonu a další noc strávit cestou do Los Angeles. Jenomže dostat se z Vegas bylo obtížnější, než jsme čekali.
Po check outu v hotelu jsme zašli na snídani do McDonald’s a po včerejším instantním diabetu to byl docela balzám. Stripem ve Vegas projíždí šikovný autobus Deuce, koupili jsme dvouhodinové jízdenky a vydali se k zastavárně Gold and Silver známe z pořadu Mistři zastavárny. Můj táta ten pořad miluje, tak jsem mu nechal podepsat fotky některých aktérů a vzal mu odsud pár suvenýrů.
Měl jsem ten den poněkud neklidné bříško, musel jsem si akutně odskočit. Následující tři odstavce budu věnovat popisu toaletní kultury, slabší žaludky nechť je ráčí přeskočit.
Veřejné záchody jsou v USA časté a zadarmo. To samo o sobě jsou velké výhody, zároveň ale jediná pozitiva, která se dají napsat. Čistota bývá ve městech ucházející, v národních parcích katastrofální. Co vůbec nechápu je nedostatek soukromí v kabinkách. Stěny kabinek nikdy nejsou až k zemi, vždycky je tam škvíra, kterou by do Vaší kadibudky dokázal podlézt i průměrné otylý Američan. Jednou se mi stalo, že po dobu mého soustředěného výkonu jsem měl ve své kóji cizí chodidlo i s podstatnou částí holeně. Cizí noha se pravidelně pohupovala hned vedle mé a já přemýšlel, jestli do ní mám decentně drcnout, zapříst na to téma se spolusedícím hovor, nebo to nechat být. Zvolil jsem třetí možnost a v konečné fázi mého pobytu zde se ta končetina ještě víc uvelebila v mém prostoru a skoro se zdálo, že má ambice roztáhnout se i do kabinky za tou mojí.
Ani dvířka nedoléhají nikdy úplně a obsazenost kabinky se tak dá bez problémů poznat pohledem na trčící nohy. Po stranách dveří jsou mezery, které dovolují navázat oční kontakt. V mísách je vždy velké jezero vody, kladení probíhá do velmi blízko položené hladiny, takže takzvaný ‚Poseidonův polibek‘ není nikdy vyloučený.
Málokde jsou štětky. Myslím ty toaletní – těch druhých je zejména v Las Vegas dost. Bidet nebo sprška nebyla ani v luxusním hotelu Sahara. Podtrženo a sečteno nám připadá americká toaletní kultura spíš o něco horší, než treba ta turecká.
V zastavárně jsme strávili skoro dvě hodiny, vypršely nám tedy jízdenky a museli jsme zakoupit u řidiče nové. Teď se ukázalo, jaký rozdíl dokážou udělat různí lidé. První řidička nám jen znuděně ukazovala, kam máme strčit peníze, překvapivě dlouho počítala, kolik je tři krát šest a když jsem čekal na vrácení, suše sdělila, že to zpátky nevrací. Zpáteční řidič byl z úplně jiného těsta. Když jsem mu řekl, že chci 3 dvouhodinové jízdenky po šesti dolarech a chtěl jsem strčit dvacku do automatu, vymrštil před otvor ruku a řekl mi, ať tam dám dvanáct. Neměl jsem menší hotovost, načež řval, ať nezdržujeme, zalezeme dovnitř a u někoho si rozměníme. Chodil jsem po patrovém autobuse a žadonil o drobné a když se zadařilo, vrátil jsem se k řidiči. Už jsme jeli a on mi tiše řekl, ať tam hodím desetidolarovku, načež vytisknul tři zlevněné lístky a diskrétně naznačil, ať zbytek neřeším a zalezu zpátky. Měl jsem pocit, že by nás nechal jet zadarmo a kdybych se k němu nevrátil, neřešil by to. Znamenitý muž.
Ještě jsme dojeli do m&m’s obchodu donakoupit nezbytnosti, které jsme nestihli včera a vydali se na hotelové parkoviště do auta. Cesta autobusem byla zdlouhavá, tak jsme měli ještě šanci pozorovat, jak se budovy předhánějí v absurditě. Obrovské pirátské lodě na jezírku, benátské gondoly nako živé, římské koloseum, antické sochy – všechno lesklé a nablýskané. Viděli jsme i Trump Tower, který jakoby odrážel situaci svého jmenovce. Velký lesklý nesmysl a kolem žádní kamarádi -jen obrovské prázdné parkoviště.
Když jsme se ještě stavili v In-N-Out na oběd a konečně opouštěli Las Vegas, zjistili jsme, že Grand Canyon před setměním není velmi reálný scénář, objednali jsme tedy velmi levný (i na české poměry) motel půl hodiny od kaňonu. Přejeli jsme hranice Arizony a provoz na dálnici byl tentokrát velmi svižný. Už jsme nebyli nejrychlejší, předjížděly nás velmi často i kamiony. Jednou se předjížděly navzájem a předjíždějící kamion uháněl 140km/h!
Krajina se pomalu začala příjemně zelenat a teplota klesala na únosné hodnoty. Do motelu jsme dorazili po setmění, ubytovali se v prostorách kontrastujících s předchozím třpytivým hotelem a těšili se do postelí. Motel Grand Canyon Inn ve Valle byl snesitelně čistý, docela pohodlný a co jsme velmi ocenili – měli jsme pokoj v přízemí jen pár metrů od auta.
Ráno se vydáme nahlédnout do Grand Canyonu a pak už nás čeká osmihodinový přesun do Los Angeles.
Den desátý – díra a ořechy
Na parkoviště v návštěvnickém centru jižní strany Grand Canyonu jsme dorazili před desátou, zaparkovali jsme kousek od okraje a Kačka vznesla dotaz, co tady jako hodláme vidět. Neměla to ráno úplně nejlepší náladu.
Pohled do údolí byl majestátní. Obrovské rýhy vytesané miliony let tekoucí vody odkrývají různobarevné vrstvy zemské kůry jako listy deníku naší planety. Podél okraje vede pohodlná asfaltová stezka s četnými vyhlídkami.
Kačka s radostí podnikla skoro dvoumílovou procházku. To vážně není ironie. Dramaticky se jí proměnila nálada, když se kolem nás obkevily zvědavé veverky. Jedna ji dokonce chytla prst a nechala se pohladit! To byl největší zážitek celé dovolené. Ty dvě míle daleko byl obchod, kde jsem si koupil stejný nůž, jaký mi zabavili ve Vegas, jen s logem Grand Canyonu a vzali jsme veverkám pytlíček mandlí. Byly po nich jako divé a ztratily i poslední zbytky zábran. Braly si je z ruky, prosily a tancovaly. Jedna mě kousla do prstu a když zjistila, že sice jsem natvrdlý ořech, ale taky dost zkažený, znechuceně odběhla. Byl to nadmíru zábavný pohled. Docela to i zastínilo samotný kaňon.
Potom už jsme se vydali na cestu, měli jsme před sebou přes 500 mil, tedy skoro 800km do Los Angeles. Zastavili jsme se na jídlo ve Wendy’s, což je takový McDonald’s, nic extra a navíc při platbě kartou u kiosku se místo čísla objednávky na obrazovce automaticky objeví vaše příjmení. Obsluha byla rozverná a nahlas se bavila tím nezvyklým slovem. Kopta? Co to je? Kopta, Kopta, Kopta, přišlo jim to srandovní. Nebylo to od nich hezké, tak jsem jim za trest zaneřádil toaletu.
Cestou jsme viděli několik ‚dust devilů‘, prachových čertů, což jsou vysoké víry prachu, které trčí ze suché krajiny a hrají si na tornáda. Po kolejích se kolem nás táhly nekonečné vlaky s kontejnery občas naloženými i ve dvou vrstvách. Nějak se všechno to zboží do těch obchodů dostat musí.. Zapadající slunce před námi nás přitahovalo a kreslilo tečky rozplesklých much a šmouhy od hadru na čelním skle. Bavili jsme se hraním ‚hádej co jsem‘, autem se nesl smích a po setmění se před námi začala třpytit nekonečná světla Los Angeles. Ubytovali jsme se těsně před 22:00. Sonesta je takový rezortík s parkovištěm ve dvoře a několika budovami složenými s byty s oddělenými vchody. Je to moc pěkné ubytování, jen škoda, že tu není pračka. Prádelna je ale hned za rohem, zítra ji navštívíme.
A kromě toho si dáme na chvíli volno od kočovného života a trochu zregenerujeme.