Konečně typický „koptovýlet“. Na víkend jsme byli bez plánů a tak jsme se v pátek dohodli, že zkusíme Bezručovo údolí. Je to přírodní památka na severním okraji Chomutova. Údolí podél řeky Chomutovky slibovalo příjemnou a nenáročnou procházku. Počasí mělo být v těch končinách taky nejlepší, co jsme v našem akčním radiu našli. Polojasno, 17 stupňů. Na procházku ideál. Vytyčili jsme si trasu od Třetího Mlýna k zřícenému mostu bývalé železnice, která tam fungovala do roku 1945. Zpátky se vrátíme přímo po té zaniklé trati. To by mohlo být zajímavé dobrodružství. Délka trasy cca 16km. Zvládne to Kačka? Pche.. Levou zadní, není přece žádné béčko.
Jelikož jsme zkušení cestovatelé, vyrazili jsme v sobotu už v 11.00. Je to přeci jen dlouhá procházka, nic nepodceňujeme, že? Raději vezmeme i bundy, člověk nikdy neví. Tedy holky si je vzaly – hlava rodiny je chlap a otužilec a zkušený turista a tahat bundu navíc v tomhle počasí je přeci zbytečné.. No a co oběd? V Chomutově jsme měli vyhlídnutou indickou restauraci Jaipur. Cítil jsem, že to bude výborný zážitek, indickou jsme dlouho neměli. Zaparkovali jsme před restaurací chvilku před jednou. Velmi milý a pozorný servír nám zdarma před jídlem přinesl papadum s jakýmsi chutney. Docela dobré to bylo, ale byli jsme zvědaví, co na samotné jídlo řekne Katie. Papadum ji neoslovil, cibulové bhaji už docela ocenila, a placky jí zachutnaly moc. K tomu jsme měli vynikající kmínovou rýži (opravdu vynikající), kuřecí s mangovou omáčkou a kuřecí kormu. To už juniorce nechutnalo tolik, ale rodiče si čvachtali. Lenka mi poděkovala za výborný nápad a já se taky přežral. Jediné minus bylo v dlouhém čekání – prý mají v kuchyni podstav, odcházeli jsme tudíž až v půl třetí. Žádná panika, času je přece pořád dost – údolí je odsud jen kousek.
Asi ve tři čtvrtě na tři jsme zaparkovali na Třetím Mlýně a vyrazili. Cesta byla příjemná, je to taková polámaná asfaltka kopírující Chomutovku. Jde se proti proudu, takže stále do mírného kopce, ale dalo se držet rozumné tempo. Skoro nikoho jsme nepotkali, jen tu a tam prosvištěl párek cyklistů. Fascinovaly nás vysoké listnaté stromy kolem, které se ve větru významně pohupovaly s občasným hlasitým vrzáním. Přes veškerou naši dendrologickou expertní znalost jsme ale nebyli schopni určit, co to je za druh. Lípy ani duby to nebyly, takže to nejspíš byly nějaké jiné.. Potok je celkem prudký, takže je cestou vidět i několik menších vodopádů. Asi po půl hodině na nás spadlo pár kapek, ale nejsme z cukru, takže nás to nerozhodilo. Možná mělo, ale to jsme ještě nevěděli.
Kačenka neměla nejlepší formu, tak se rozhodla, že začne vyjadřovat nesouhlas se zvolenou délkou procházky. Nebyl to veliký tlak, ale chvilku trvalo, než jsme ji přesvědčili, že už jsme tak daleko, že otáčet se vážně nemá cenu. Zbaštila to, ale nadšená nebyla. Došli jsme až k místu, kde jsme se měli z asfaltky vyšplhat k bývalé železnici. Vyškrábali jsme se po strmém svahu a zírali na místo, kde kdysi stával most. Zbyly po něm už jen pilíře na protilehlých svazích. Koleje jsou vytrhané, ale dřevěné pražce jsou tam dodnes a na mnoha místech je trať stále velmi patrná. Po cestě jsou obrovské náspy, které napovídají, jak náročné muselo být tuto trať stavět. Mosty, náspy, zářezy, železniční budovy nyní využívané jako rekreační objekty – to vše je po cestě možné spatřit. Jenomže potom člověk přijde na místa, kde ani neodhadne, kudy ty koleje vlastně vedly. Někde je prostě vidět, jak rychle si příroda vezme zpátky to, co člověk opustí. Místy je trasa úplně zarostlá malými stromky, které se dají jen stěží projít. Za pár let to stejnou cestou projít určitě nepůjde. Už teď jsme na několika místech museli trať obejít lesem, protože to prostě průchozí nebylo. Dobrodružství to bylo.
Tohle všechno by již byly samy o sobě velmi intenzivní a zapamatovatelné dojmy, kdybychom neměli štěstí na ještě silnější zážitky. Velmi brzy jsme zjistili, že dávat si indickou před dlouhou procházkou není úplně prozíravý nápad. Já to odnesl pouze enormními záchvaty meteorismu – opravdu jsem litoval svoje spodní prádlo, že to musí všechno snášet. Lenka na tom byla o dost hůř a potýkala se s neustávajícími bolestmi břicha… Teď už mi neděkovala a můj výtečný výběr restaurace upřímně proklínala.
Ono to počasí taky nebylo tak pěkné, jak mělo být. Rosnička nejsem, ale při polojasnu bych čekal, že slunce občas vykoukne. A ono nevykouklo. Teplota taky nebyla 17°C, spíš tak o 7 míň. Nakonec, tedy spíše krátce po polovině naší idylické procházky, začalo pršet. Slabě, ale vytrvale. Holky se zahalily do kapucí a prodírali jsme se cestou necestou. Když jsme byli asi 4km od auta, začalo pršet silněji a já si říkal, že tu bundu bych asi býval unesl. Jenže copak já. Kačka sice měla kapucu, ale ani tak to v lijáku pro ni nebyla žádná pohoda a dávala to velmi najevo. Bylo nám jí líto, ale nedalo se nic dělat, museli jsme nějak dojít k autu. Dojít a doklouzat, ono to totiž zpátky bylo celkem z kopce a v tom dešti blátíčko pod nohama získávalo vlastnosti slizkého jílu. Pochopitelně jsme všichni měli jen lehké prodyšné tenisky. Samozřejmě úplně promáčené a zablácené, lilo totiž opravdu hodně. Chvílemi jsme se zastavovali pod stromy s nadějí, že po chvilce snad lijavec zeslábne a budeme pokračovat dál v mírnějším dešti. Jenomže nás už začal tlačit čas, pomalu se blížil soumrak. Chca nechca jsme museli vytrvale pokračovat k autu. K němu jsme dorazili těsně před osmou. Kačka se původně chtěla stavit po cestě v Bečově, zná tam totiž jednu kočku, která se údajně nechá pohladit. Sama na tom však už v tuto chvíli netrvala, nechtělo se jí zpátky do těch mokrých bot a byla ráda, že už sedí v autě. V deset večer jsme dorazili domů se zablácenými botami, pocity úlevy, že už máme výlet konečně za sebou a se spoustou nezapomenutelných zážitků. Jo a Kačce jsme za statečnost dali 4 body navíc. To jí trošku zlepšilo náladu. Neodradilo ji to ovšem od tvrzení, že příští výlet naplánuje ona.
