Když se řekne dovolená v Turecku, většina lidí si představí cestu letadlem a pláže na turecké riviéře. Co to ale zkusit jinak? Vybrali jsme si hotely v Istanbulu, v Kapadokii v Göreme a v Geykli kousek od Tróji a rozhodli se kus Turecka projet autem.
I cesta může být cíl (cíl = konec)
Už putování tam bylo dobrodružstvím. Měli jsme na něj spoustu času (což bylo jedno z mála našich rozumných rozhodnutí, jak se později ukázalo). Trasa vedla přes Rakousko, Maďarsko (tyto země mimo dálnice) a dál přes Srbsko a Bulharsko. Po cestě jsme se chtěli zastavit na prohlídku hradu Bory ve Stoličném Bělehradu (Székesfehérvár). Zavírá se tam v pět, proto jsme z Plzně vyrazili už v 8, abychom tam do 4 byli. Díky tátovu geniálnímu smyslu pro plánování, přesnému odhadu a s velkou „pomocí“ navigace mapy.com jsme tam dorazili v 6. Ani jsme se nezastavili a pokračovali dál.
Začali jsme si všímat stále častějších německých a rakouských vozidel, která stylem jízdy úplně neodpovídala středoevropským vzorcům chování. Později jsme si uvědomili, že to jsou němečtí a rakouští Turci, kteří jedou nejspíš za babičkami na čaj a baklavu. I v samotném Turecku jezdí německých a rakouských aut požehnaně.
Srbské hranice dovnitř i ven nám chtěly být připomínkou toho, abychom si vážili svobody v Schengenském prostoru. Strávili jsme na nich dohromady asi hodinu a půl. Prohlídky byly důkladné. Šikana, říkali jsme si. Kdybychom věděli, co nás čeká..
Při příjezdu na turecké hranice jsme cítili zvláštní chvění. Byl to dotek orientu, to opravdové dobrodružství totiž právě začíná.
A začalo. První stanice byla kontrola pasů. Museli jsme vylézt z auta a postupně se nechat vyfotit jejich kamerou. Pak přišla na řadu kontrola auta. Techničák, zelená karta, pas. Nesedí majitel auta, pane. No bodejť by sedělo, pane celníku, to je auto na leasing. V tu chvíli jsme zjistili, co jsme měli spíš zjistit aspoň o pár týdnů dřív. K cestě mimo Schengen je třeba plná moc od leasingovky. Mno, pěkná patálie.. Co teď? Pošlou nás domů? Byl víkend, nemáme šanci to s leasingovkou vyřídit. Začali nás posílat od jednoho okýnka ke druhému a zpátky, až jsme nakonec skončili ve frontě na rentgen. To je velká stodola, kde pojízdný portál skenuje auto, které se předtím musí zbavit posádky i veškerých zavazadel. Čekání bylo na dlouho. Jakože vážně na dlouho. A tím myslím fakt dlouho. Samotná fronta byla na 3 hodiny, celkem jsme na turecké hranici strávili přes čtyři.
Ale ta úleva! Ta úleva, když jsme konečně z hranic vyjeli! Chtělo se nám křičet radostí!
Na tureckých dálnicích se platí pomocí nálepky HGS, která se dá pořídit na čerpacích stanicích a na poště. Realita je taková, že každá rozumná, tedy i turecká, pošta je o víkendu zavřená a na benzinkách ji nemají. Nakonec mi poradil nějaký mladý Turek (anglicky skoro nikdo nemluví, ale naštěstí všichni umí německy). Koupíme to prý v pondělí na poště a doplatíme dlužnou částku. Kein Problem.
Zastavili jsme se v městečku Silviri projít se v moři a dát si kebab. Po ubytování jsme se prošli po okolí, nakrmili hladová koťata a šli spát. Hotel Premium Dem v Arnavutköy kousek od letiště byl fajn, jen jsme se trochu báli o auto, které jsme nechali na ulici. Nic se mu ale nestalo.
Konstantinopol
Po snídani v hotelu (tedy spíš v cukrárně spojené s hotelem) jsme se vydali na metro. Koupili jsme si kartu, která, jak jsme zjistili později, platí jen na lince M11. Ta spojuje Arnavutköy a letiště s přestupní stanicí Gayrettepe. Odtud jsme pak vyrazili směr centrum a vystoupili na náměstí Taksim.
Nepolíbeni dosud orientem zůstali jsme chvíli tiše stát, abychom se vcítili do místní atmosféry, než se jí necháme pohltit. Bloumali jsme ulicí Istiklal, kde občas vířící davy lidí rozřízla pádící historická tramvaj. Nekončící zástupy obchodů lákaly kolemjdoucí návnadami ve vitrínách i pokřikujícími obchodníky ve dveřích. Kochali jsme se pohledy na neskutečné množství zboží a náš malý kočkoradar běžel na nejvyšší výkon. Koček je v Istanbulu snad tolik, co lidí. Je to neuvěřitelné. Jsou opravdu všude – před výlohami i za nimi, na zápražích domů, v kavárnách na stolech i pod, na zastávkách tramvají, dokonce v některých obchodech si hoví mezi oblečením. Místním to očividně nevadí – všude před domy jsou granule nebo jiné kočičí pochutiny, domečky a přístřešky, misky s vodou, automaty na granule… Prostě jsou respektovanými obyvateli metropole. No a kdyby Vás zajímalo, co na to Kačka, tak to je úplně zbytečná otázka. Jediný argument, který ji přesvědčil nezastavovat se u každé srstnaté starousedlice byl ten, že čím delší dobu stráví u každé z nich, tím méně jich pak stihne vidět. Dokonce kvůli kočkám bez řečí vytancovala několik strmých kopců. Láska k němým tvářím totiž Kačku přenáší.
Jídlo jsme si dali v Pera Port. A vybrali jsme dobře. Táta si poručil kebab, maminka shishkebab, Kačka měla řízek a místní kočka od všeho něco. Přešli jsme přes most do starého města. Tam jsou ceny o trochu vyšší, ale není to nic hrozného. Nešvar velkoměst – turistické pasti – jsou ale i tady. O tom jsme se přesvědčili sami u Modré mešity, když velmi vstřícný a milý pán nám nejdřív poradil, jak to se vstupem funguje a pak nám milosrdně ukrátil čekání návštěvou jeho rodinného krámku na nedalekém bazaru. Říkal, že vypadám jako Američan, přičemž na ulici na mě volali ‚privjet‘ (což mi popravdě docela vadilo), tak nevím.. V obchodě nás přepadla pohostinnost – usadili nás na pohodlné lavice, obsloužili nás výborným ledovým čajem a nosili nám rozmanité zákusky. Lenka se cítila jako královna, já jako blbec. Je ale hloupé jen tak odejít, tak jsme si řekli, že něco koupíme. Vynikající to totiž bylo. I ceny byly ale špičkové. Za 3 poloviny tureckého medu a pár čokoládových bonbónů jsme tam nechali 2000 lir tureckých, tedy cca 1000 lir českých. Tyhle sladkosti tam přitom prodávají všude podstatně levněji. Ale to jsme zjistili až potom. Při druhém pokusu o vstup do mešity nás odchytil jiný neskutečně milý a nápomocný Turek. Podle něj jsem zase vypadal velmi turecky (mami, budu na Tebe asi mít pár otázek..) Když jsem mu řekl, že tam, kam se nás snaží odtáhnout, jsme už byli a nechali jsme tam za sladkosti hořkých 2000 lir, tak aniž by věděl, co v tašce máme, mě politoval a hrdě prohlásil, že u nich to budeme mít za osm set, že nám zajistí slevu. Dal pokoj, až když jsem mu řekl, že s ním vážně nikam nejdeme.
Uvnitř modré mešity se vlivem tisíců zutých nohou line pofidérní zápach, ale i tak je to neskutečný zážitek. Interiér je nádherný a působivý. Chrám Hagia Sophia jsme ale bohužel viděli jen zvenčí, jelikož z něj trčela dlouhá fronta.
Po procházce starým městem jsme se rozhodli vynechat Grand Bazaar, popojeli jsme tramvají přes řeku a vyšlápli kopec na Taksim. Žádné kňourání, jen dobrá nálada. Tak se nám to líbí. I když je to jen kvůli kočkám : )
Inter-Continental
Bylo na čase přejet o 700 kilometrů dál. V pondělí ráno jsme na poště koupili dálniční nálepku a vyrazili směrem Kapadokie. Přejeli jsme most spojující kontinenty a poprvé se ocitli v Asii.
Udělali jsme si zastávku v Tuz Gölü, což je obrovské slané jezero. Dá se tam krásně zaparkovat na neplaceném velkém parkovišti a vstup k jezeru vede skrz obchůdky se suvenýry. To je mazané! Procházet se po soli byl skutečně silný zážitek. Kam oko dohlédlo všude byla rovná bílá pláň. Navíc jsme tam byli v podvečer, takže dlouhé stíny přidaly na působivosti.
Večeři jsme si dali po cestě v nějakém obyčejném bistru, kde se nám všichni obsluhující věnovali s maximální péčí. Vůbec jsme byli překvapeni, jak jsou Turci vstřícní a milí. Například i ráno na té poště bylo všechno samozřejmě Turecky. Starší pán si tam všiml naší bezradnosti a pomohl nám všechno domluvit, přinesl formulář a dokud mohl, byl nám nablízku. Lidé za přepážkou (pomáhalo nám jich několik) se snažili přes jazykovou bariéru dosáhnout cíle, což se nakonec i celkem rychle podařilo.
Do Göreme jsme dorazili v deset večer. Říkali jsme si, že sice ve tmě neuvidíme tu úžasnou geologii, ale alespoň budeme na místě a vše si prohlédneme druhý den.
Jenomže příjezd nás skutečně šokoval. Skalní útvary podél silnice byly nasvícené a byl to tak úchvatný pohled, že jsme jen zírali s otevřenou pusou. Bylo to jako přijet do pohádky. Místy až kýčovité pohledy byly opravdu dech beroucí.
Hotel nám taky uvolnil dolní čelist. Připomíná zámek, má krásné nádvoří s bazénem a přízemní pokoj je prostorný a celý z kamene. Dokonce má i malou terasu s výhledem na nádvoří. Vypadá to, že tady se nám bude líbit. Zítra si však dáme první odpočinkový den. Jen bazén a průzkum okolí.
Drsná země, žádná whisky
Městečko Göreme nenechá nikoho na pochybách, že je turistickým centrem Kapadokie. Je plné restaurací, atrakcí a turistů z celého světa.
Výjimečně snadno zde seženete i alkohol, což jinak v Turecku není samozřejmost. Ani ve větších supermarketech (kromě pobřežních měst) neuvidíte pivo, natožpak něco tvrdšího. Nám to nevadilo, dokonce nám připadalo poněkud sympatické, že večer bylo vídat chlapy klábosit a popíjet čaj místo sklenice s tekutým chlebem.
Nedovedu si ale představit, jak by to vypadalo na Tureckých silnicích, kdyby byli zvyklí pít. Evropská poslušnost k pravidlům je tu cítit opravdu jen ve stopovém množství. Na silnicích to v praxi vypadá tak, že takové ty ozdobné plechové cedule lemující silnice jsou tu jen proto, že to viděli v Německu a připadalo jim to roztomilé. Když jsem tedy na třicítce jel sedmdesát (normálně to nedělám ale snažil jsem se splynout s provozem), byl jsem suverénně nejpomalejší. I ve městech se jezdí jak rychle to jde a kudy to jde. Běžně se na semaforech za krajnicí vytvoří další pruh, odkud se před vás ostatní snaží nacpat. Občas ale z ničeho nic auto před vámi skoro zastaví. To může znamenat dvě věci. Jedna možnost je, že je tam zpomalovací práh – ty jsou v Turecku opravdu masivní a přeletět je rychlostí přes 30 km/h není pro vozidlo ani posádku vůbec příjemné. Druhý důvod, proč Turci zčistajasna zpomalují, se nám odhalit nepodařilo. Prostě se skoro zastaví, klidně i v levém pruhu a za chvilku zas jedou dál.
Co se týče silnic, ty nejsou špatné. Dálnice jsou pro dlouhé přejezdy snad nejlepší, po kterých jsme zatím jezdili. Všude mají alespoň tři pruhy v každém směru, jsou široké, přehledné a bezpečné i v situacích, kdy kolem vás jezdí všichni jako Turci. Když sjedete z dálnice, citelně víc to drncá, někdy je povrch na svižnější přejezd už dost nekomfortní, ale pořád se dá jet kolem stovky, když pojedete „na Turka“, tak i podstatně víc. Spousta silnic je tu čtyřproudých.
Cestovat po okolí Göreme tak bylo snadné. Ve čtvrtek jsme vyrazili do 100km vzdáleného Kayseri, abychom ze sebe smyli povlak turisticky vybaveného prostředí něčím autenticky tureckým. Navštívili jsme tam archeologické muzeum, kde si člověk uvědomí, kolik kultur se tu střídalo a jak důležité území to pro vývoj civilizací bylo. Jsme jen kousek od Mezopotámie. Před muzeem jsme si popovídali s dívkou z Portorika, která cestuje sama po světě podle toho, kam jsou zrovna levné letenky. Tentokrát jí nabídli letenku do Kayseri, tak letěla. Klobouk dolů, odvážná slečna.
Prošli jsme si bazar, kde převládalo značkové oblečení za směšné ceny. Oblečení, koření a zlato. Proplétali jsme se labyrintem a cítili závan skutečného orientu. Kayseri bylo nejvýchodnějším mysem naší pouti.
Navštívili jsme pak údolí lásky, které se tak jmenuje podle skalních útvarů, silně připomínajících pinďoury. Turci prostě nemají odvahu nazvat věci pravým jménem. To my Češi naopak máme a proto u nás najdeme místa jako Kokotsko, Pičín nebo Strakova Akademie.
Okolí Göreme je asi nejkrásnějším místem, kde jsme zatím v životě byli. Údolí plná podivných skalních útvarů, obrovské skály provrtané lidmi, kteří je kdysi obývali, všechno je tu nesmírně působivé. Člověk si připadá jako by se ocitl v kulisách nějakého fantastického filmu. Naprosto neuvěřitelným zážitkem je každodenní hodinový tanec balónů při východu slunce. Ve středu jsme vstávali po páté ráno, abychom ho mohli pozorovat ze střešní terasy hotelu. Po tmavě modré obloze se tiše vznáší desítky černých medúz s občasným zasyčením hořáků. Se stoupajícím sluncem pomalu odkrývají svou pravou podobu a mění se v barevný balet s mistrovsky nasvícenými kulisami. Létají nad městem tak nízko, že se jich skoro můžete dotýkat. Je to skutečná nádhera. Let balónem jsme si ale odpustili. Cena je opravdu vysoká (v létě od 180€ na osobu, v zimě asi třetinu) a Kačka se vzlétnout bála, tak by to asi nebylo úplně příjemné. Ale i pohled ze země stojí za to.
Velkým zážitkem byla i návštěva podzemního města Derinkuyu. Není jediné, takových podzemních měst je tu několik. Po zaplacení vstupného 13€ na osobu jsme se vydali dolů nekonečnými tunely, schodišti a chodbami. Je to obrovské město, kdysi v něm bydlelo 20 tisíc lidí, a absolutně nechápu, jak tam ti lidé mohli žít. Většina chodeb je stísněnâ, člověk málem leze po čtyřech. Je to nekonečné bludiště, nyní osvícené elektřinou, ale kdysi to muselo být tmavé, všemožnými pachy čpící místo. Pro dnešního člověka nepředstavitelné. Já byl rád, že jsme pak konečně vylezli ven. Kačenka si ale jeskynní bludiště užívala.
Zpátky na západ
V sobotu jsme se s Göreme rozloučili. Po vynikající snídani v hotelu jsme se ještě museli rozloučit s místním kocourkem Palečkem. Jeden z tisíců koček, které jsme na cestách potkali, má zejména v Kačenčině srdci zvláštní místo. Jméno dostal podle toho, že neměl celý ocásek, jen takový pahýlek, který připomínal palec. Tento zrzek, vždy když jsme šli okolo, zamňoukal a přišel se pozdravit. Pokaždé, když byla možnost, jsme museli jít kolem Palečka.
Cesta do Geyikli byla náročná. Se zastávkou v Pamukkale měla lehce přes tisíc kilometrů. Pamukkale je „instagramové“ místo. Jsou to malé bazénky z bílého travertinu, na fotkách je to vážně nádhera. Vstup je 30 euro na osobu, ale tu jedinečnou možnost jsme museli využít.
Jenomže ve skutečnosti je tam několik bazénků, kde teče voda puštěná z kohoutku a brodí se jimi stovky lidí. Je to opravdu nechutně přeplněné místo. Nahoře je vyhlídková terasa, kde se do bazénků nesmí, tam to vypadá o něco lépe, ale samozřejmě tam zase chybí voda, takže očekávané pohledy na jedinečné bílé útvary naplněné modrou vodou se nekonaly.
Areál v Pamukkale není ale jen o travertinových jezírkách. Jsou tam i zachovalé ruiny města Hieropolis. Ty naopak očekávání lehce předčily. Tedy alespoň u rodičů, Kačka byla nejvíc ráda, že si může smočit nohy. Bylo 38 stupňů.
Do městečka Geyikli, kde jsme měli poslední ubytování, jsme dorazili těsně po jedné hodině po půlnoci. Sešli jsme se s panem domácím, který nám předal klíče a ukázal apartmán.
Okolí Tróji
Západní pobřeží Turecka je jiné, než jsme znali z Kapadokie. Je vystlané antickou historií – spousta řeckých a římských měst vykukuje z pokrývky mnoha staletí a ukazuje, jak se v nich žilo.
Původně jsme se chtěli podívat i do muzea Troji, ale vstup 30eur na osobu nás odradil. Obecně vstupy v Turecku jsou velmi drahé. Na známé atrakce to bývá právě kolem těch 30 euro na osobu. Rodině se to prodraží.
Našli jsme ale i ruiny Alexandria Troas, kde stále probíhaly archeologické práce a vstup byl zdarma.
Pro pobyt v Geykli bylo koupání v moři hlavním vláknem, na které jsme navlékali návštěvy okolních zajímavostí. Například dřevěného koně v Çanakkale, který prý je pravou rekvizitou z filmu Troja, malebné barevné městečko Bozcaada na ostrově pár kilometrů od Geyikli, kde se člověk cítí spíš jako v Řecku, nebo město Behram s ruinami města Assos. Tam se nás nějaká sympatická stará paní snažila přesvědčit, abychom ji někam odvezli. Netušíme kam, ani překladač v telefonu jí moc nerozuměl. Už se pomalu sunula do auta, museli jsme jí vysvětlit, že jdeme do muzea a potom bychom jí třeba někam vzali. Ale pak už tam nebyla.
I malá městečka jsou plná obchůdků a stánků. Každý správný Turek musí něco prodávat. Koupit se dá opravdu cokoli. Zejména na bazarech, kde jsou i pro našince docela příznivé ceny. V obyčejných krámcích se dá taky slušně nakoupit – kousek od našeho apartmánu byl například obchod, kde jsme koupili třeba kilo rajčat, okurku a středně veliký meloun a zaplatili jsme za to všechno dohromady v přepočtu 50 korun. Tankovali jsme za 27 korun na litr v době, kdy český benzin stál kolem 35. Obchodní centra jsou podobná jako u nás, jen je všude při vchodech ochranka s bezpečnostními rámy, kudy musí člověk projít a všechno kovové vyložit na pás jako na letišti. V Kayseri dokonce při vjezdu na parkoviště kontrolovali zrcátkem podvozek. Hned se pak člověk cítí bezpečněji.